Vždy je důvod, proč jít znova nahoru

6. května 2008 v 2:30 | Jan Široký |  Z drsného života
Do Liberce se před časem přistěhoval David Paták se svou přítelkyní. Na tom samo o sobě by nebylo nic zajímavého. Jenže Liberec pro ně znamenal nový start po letité dráze drog a squattů.
Když jsem poprvé potkal Davida Patáka s jeho přítelkyní, byl to zajímavý pár. David působil jako jasný extrovert. Ve vztahu oněch dvou byl výrazným "otcem rodiny", ale zároveň mě překvapil svou nehranou a neskrývanou srdečností. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se s tímto na podhled zvláštním párem dal do řeči.
Davidovo vyprávění bylo skutečně plné různých veselých i smutných příběhů, ale hlavním jeho životním cílem bylo, jak říkal, žít normálně. To říkal bývalý squatter.
Jak ses vlastně stal před několika lety squatterem?
Prostě se v životě něco nepovede. Něco se nezdaří, nejsou po ruce žádní rozumní kamarádi, prostě to jde rychle.
Hodnotíš to tedy jako pád?
Když se na to dívám dnes, je to pád. Je to skutečně fakt velký pád.
Vzpomínáš si na první noc ve squattu, kterou si zažil?
Celkem živě. Hroznej bordel. Všude naprosto nepředstavitelnej nepořádek. Jak to může vypadat na místě, kde se rok kouří, ale nikdo nemá potřebu tam cokoliv uklidit...
Takhle jsi žil poměrně delší čas. Co pak pro tebe bylo tím impulsem, že sis řekl dost, kašlu na to?
Strach. Je to vždy život na okraji na společnosti. Člověk je vždy napůl za hranou zákona. Nechtěl bych se dostat do vězení, přijít o svoji holku, strach mi otevřel oči.
Co sis s sebou ze squattování vzal?
Celkem hodně. Naučil jsem se spoléhat pouze sám na sebe. Vím, co chci. Teď jsem dostal šanci, jsem u solidní stavební firmy a jednou chci mít také svoji firmu. Mám svoji Míšu, kterou straště moc miluji. Vím, že s ní chci mít jednou děti. Je jasný, že k tomu budu potřebovat byt, tedy i hypotéku. Pomalu si zařizujeme domácnost. Prostě je to úplně jiný život. Teď chci najít způsob, jak žít spokojeně a mít fajn rodinu.
 

Kariéra čeká již jen ve firmě Smrt s.r.o.

5. května 2008 v 1:47 | Jan Široký |  Z drsného života
Nemoc mnohdy zvítězí, ať děláme cokoliv. Ale válka, ve které jde o život a kde se střílí i rukojmí, se nesmí vzdát ještě předtím, než je prohraná. To je sebevražda. Člověk nesmí rezignovat na hodnotu svých dní. Žádná jiná hodnota totiž neexistuje.
A jak jsem k takovému názoru došel? Zkušeností. Tvrdou zkušeností. Jestli se dobře pamatuji, bylo mi 23 let. To je ten správný věk, kdy má člověk za sebou první úspěchy i zklamání. Nějakou jasnou představu, co s napočatým životem jsem ještě moc neměl. Proč taky. Na to je času dost. Aspoň to jsem si myslel do doby, než jsem se dozvěděl, že mám smrtelnou a nevyléčitelnou chorobu.
Řeknu vám, nic moc informace. Odjakživa se jen tak lehce nevzdávám. Prolezl jsem internet, zjišťoval jak mohl, jsem dítko štěstěny, takže mi bylo jasné, že se museli lékaři splést. Nespletli. Ale dozvěděl jsem se při tom hledání hodně zajímavých věcí. Třeba jak umřu, jak budu před koncem vypadat, atp. atd.
Chtěl jsem stále chodit do práce. Jelikož jsem workholik, tak ať dělám cokoliv, tak tomu věřím a dělám to naplno. Moje paní doktorka sice navrhovala, ať se na to vykašlu a jdu do invalidního důchodu, že tak budu mít trochu více času si užít kamarády, blízké, rodinu...
Jenže víte jak to je. To už se člověk vlastně loučí se životem a rezignuje. Jsem palice tvrdohlavá a nehorázný hazardér. Chodil jsem do práce dokud to šlo. Po krátkém čase už to nešlo.
Bral jsem to vše, jak to přicházelo. Vyjít jedno patro po schodech pro mě byl čím dál větší problém. Hlavně už přicházela zima. Není to nic moc, nedokázat se pohnout, když je okolo vás tak patnáct stupňů pod nulou, a jen kousek od vás dveře a za nimi teplo.
Ale je lepší počkat, než se organismus nějak vzpamatuje. Druhou možností bylo zavolat na tátu, aby mi šel pomoct. Jenže jsem fakt nechtěl, aby mě takhle viděl. Věděl, že umřu, ale nechtěl jsem ho konfrontovat s bezmocí onoho procesu.

Jak jsem vyzrál nad tramvají

5. května 2008 v 1:39 | Jan Široký |  Povídky
Bitva Davida a Goliáše, kterou vedou cestující s tramvají, nemá na první pohled vítěze v Davidovi. Na stranu druhou existuje vítězství ducha. To je prostě ta chvíle, kdy David řekne Goliášovi: "Víš, když nad tím tak přemýšlím, tak si říkám, že si asi najdu jiné kamarády."
Asi každý Liberečan, který někdy přijížděl tramvají číslo 11 od Jablonce do Liberce a chtěl přestoupit na tramvaj směr Lidové sady, si dobře zanadával, když viděl jen zavírající se dveře.
Ano, pro místní poměry neznalého pasažéra je to jen smůla. Mnohem větší smůla je to však pro cestující, kteří jsou této adrenalinové zábavě vystaveni pravidelně.
Jistě znáte takový ten krásný pocit, když je vám osud nakloněn. Tramvaj přijíždí do zastávky, Vaše jízdenka platí ještě krásných osm minut a další nádherná červená tramvaj stojí hned opodál a vyčkává Vašeho příjezdu.
Ano, i já miluji ten pocit zdaru a synchronizace. Tedy skoro. Jak jen je to možné? Je snad chyba v časoprostoru, že každý den má shodná situace tentýž konec? Dva metry před prvním dobíhajícím cestujícím se dveře zavírají a za zvuku symfonického orchestru kolejnic odjíždí železný kolos vstříc dalším zastávkám. Žádná synchronizace. Jen vztek, umocněný cestou k trafice pro novou jízdenku.
Jestli pak někdo někdy hledal důkaz, že historie se opakuje, právě o něm mluvím.
Je to asi tak týden, co jsem se opět vypravil na křížovou výpravu městskou hromadnou dopravou. Už když jsem v Jablonci nad Nisou usedal na krásně vyhřátou sedačku, jež neměla daleko do rozpálené plotny, myslel jsem na jediné: "Proč?! Proč to jen dělají?! Udělají to dnes zase? Copak řidiči tramvají mají nějakou nepochopitelnou touhu trestat lidi za použití MHD?"
 


Primátor nakrmil Liberečany

5. května 2008 v 1:35 | Jan Široký |  Autorská videa
Snad nic neláká tak, jako jídlo. Na prvního máje bylo toho důkazem shromáždění před Libereckou radnicí. Nejednalo se ani o demonstraci, jen se zde rozdával pokrm vítězný, vzešlý ze soutěže Vaří celý Liberec.


Čarodějnice vzplála v Liberci

5. května 2008 v 1:23 | Jan Široký |  Autorská videa
Čarodějnice před čarodějnicemi
Liberec 29. května 2008


Na dnešní dobu ke skutečně šokujícímu případu došlo včera (tj. v úterý 29. dubna 2009) ve večerních hodinách v Liberci. Doslova rozzuřený dav zde svázal a upálil ženu. To vše se stalo za asistence tří strážníků a dvou policistů v uniformách. Proti davu však nezasáhli. K tomuto děsivému případu se doposud nikdo nechce vyjádřit. Žena byla dokonce mučena přímo před radnicí!


Pozor, platí mě ďábel

5. května 2008 v 0:25 | Jan Široký |  O médiích
Jako novinář, který se specializuje na kauzy a sporná společenská témata, jsem zvyklý na ledacos. Když jsem psal o jedné firmě, která velmi chytrým trikem vytáhla (a stále tahá) ze státu i samosprávy stovky milionů korun, poptal se mě majitel této firmy, kolik by to stálo, aby článek nevyšel.
No, když vyšel, sdělil mi zaměstnanec téže firmy svou vizi o jakémsi drátu a vypichování očí. (Již za pár týdnů zveřejním studii, která dokáže, že ona firma je skutečně podvodná. To jsem zvědavý, jestli těch pár stovek milionů v tichosti vrátí nebo přijdou do redakce s drátem.) O nabídky úplatků či různých masochistických zážitků prostě nemám při své práci nouzi.
Musím však uznat, že síla vytvořená demagogií smíchanou s vírou mě skutečně vyrazila dech. Je to jen pár měsíců, kdy jsem o církevní škole (článek zde ), jejíž vnitřní řád byl v rozporu s Ústavou ČR, mezinárodní Úmluvou o právech dítěte, zákony ČR atd. No to byl poprask, co jsem si to zase v malé liberecké kotlince dovolil.
Jak je mým dobrým zvykem, měl jsem samozřejmě připravená stanoviska právníků a institucí. Do školy přišla Česká školní inspekce a světe div se, přes veškerá obvinění mé maličkosti inspektoři došli ke stejnému závěru, který jsem publikoval a škola pod hroznou vyškrtnutí ze seznamu základních škol svůj školní řád ihned a bez zaváhání změnila.
A víte co je na tom všem krásné? Minulý týden jsem se dozvěděl, jak paní ředitelka na posledních školních schůzkách tohoto roku vysvětlovala rodičům, jak jsem placen nepřátelskou lobby a nevím co ještě.
Jen pro ilustraci. V této škole bylo přísně zakázáno číst knihu Herry Potter či věnovat se józe. Vysvětlení je prosté. Čarodějnickou literaturu a okultní praktiky škola odmítá. Tak nevím, v této nové pomluvě se moc nevyznám. Kdo je ta nepřátelská lobby, která platí tento jak mj. také zaznělo "cílený mediální útok proti všem církevním školám"?
Bratři a sestry, moc se omlouvám, ale já jsem jen napsal, že žijeme v České republice a ta má svou Ústavu, která platí i pro církevní školy. To snad není nic tak moc ďábelského.
Výběr z mého domovského blogu. Navštivte http://siroky.blog.denik.cz

Kam dál